Boj či ústup???

24. července 2007 v 19:09 | www.gothix13.wz.cz |  Myšlenky...
Tak tohle jsem našla při brouzdání po netu... je to ze stránek www.gothix13.wz.cz ... Omlouvám se autorovi že jsem to takhle bez jeho vědomí zkopírovala, ale potřeboval jsem aby to kdosi přečetl... Snad to dojede svému cíli... :( (mimochodem to jsou opravdu hezké stránky a ten článek se mi moc zamlouvá a souhlasím s ním...)
.
...Jsoutu první myšlenky a nevím jestli zrovna ty správné. Mám teď plno otázek a problémů a žádné odpovědi, žádnou podpěrnou zeď. Ta nejzásadnější a nejvtíravější otázka se zrodila při sledování muzikálu Vlasy (Hair): Kam vlastně jdeme? Co vůbec chceme? Na čem nám vlastně záleží? Každý má své cíle, ideály a sny. Každý z nás si maluje svou růžovou budoucnost a každý má něco nebo někoho na kom nebo na čem nám záleží. Co jsme však ochotní pro to obětovat, co jsme ochotni ustát a co všechno vydržet. Jak rychle složíme zbraně a vzdáme se? Možná řeknete, že pokud nám na něčem nebo někom opravdu záleží budeme schopní vydržet všechno. Ano, asi by to tak mělo být, ale... je to asi o tom kde má každý z nás své hranice. Místo kdy složí zbraně a přestane bojovat, ale dá se přece vždy nejprve ustoupit. Nabrat síly a dech a bojovat dál... přece je vždy naděje. Naděje... to je také slovo, co to je naděje? Co dělat když víme, že nám docházejí náboje a jednou budeme muset ten poslední vystřelit... co pak? Vystřelit ho do bojiště nebo si ho vpálit do hlavy. Co dělat? Bojovat nebo vzdát se?
Odpovědí asi bude to, jak moc to oč máme bojovat chceme, nakolik je to pro nás důležité. Jak moc to pro nás znamená. Pokud moc, mělo by se bojovat a nevzdát se. Ale...opět ale. Co když nevíme co chceme... tápeme v sobě samých a všechno už vázne na plánování bitvy. Naši generálové, srdce a rozum, se hádají. Bojovat či kapitulovat. Jenže bojovat se dá vždy a ustoupit či vzdát se také. Kolik ale sneseme utrpení a bolesti z porážky. Jak velké vydržíme ztráty? Opět to je jen o jednom a odpovědí je první věta tohoto odstavce.
Vím, že je to všechno strašně moc zmatené, ale moje myšlenky nejsou zrovna teď moc klidné. Také řeším tohle dilema, ale jsem válečník a budu bojovat ať to stojí co to stojí, i když si nemůžu malovat budoucnost a moje sny a plány jsme pohřbil hluboko pod tvrdou realitu. Nevím a vlastně nikdo neví jak dlouho tu bude a proto si myslím, že nemám čas ustupovat... Třeba mě zítra něco zlomí a budu pak litovat každé chvíle kdy jsem nic neudělal a krčil se v krytu. A co Vy? Dokážete o to své bojovat, stát si za svým a neopustit, neutéct, když jste zapotřebí?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lea de Bahn Lea de Bahn | 24. července 2007 v 20:13 | Reagovat

to sedlo! Víc netřeba říkat.....

2 Lusili Lusili | 28. července 2007 v 11:46 | Reagovat

Ústup... jako bych to nevěděla....

3 Dark Dark | 29. července 2007 v 12:39 | Reagovat

ústup.....nebuď si s tím tak jistá.....vidíme to trochu jinak..

4 Lusili Lusili | 29. července 2007 v 20:58 | Reagovat

Vím že to nebyl ústup v tom pravém slova smyslu... že možná rodičům kdeco docvaklo... ale... no nic...

5 Sabath Sabath | 2. srpna 2007 v 10:50 | Reagovat

lucinko,stav se někdy zase doma,pudeme makat,je mi jasný že tu narušuji vaší seanci,ale tak nemohla jsem si to odpustit,vzhůru do práce,aneb miluj svou práci,bude tě taky milovat...měj se zlato

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama