Březen 2009

Všechno znova...

29. března 2009 v 12:10 | L. |  Ostatní básničky...
Není to básnička... jen prostě myšlenky co mi pluly hlavou... Nebyla už síla na to to básnit či přetvářet, tak je to tu tak, jak to vzniklo...



Když ztratí člověk sebe,
když už neví kým vlastně je....
Nedosáhne už na nebe,
bloumá jak ztracená duše...

Pocit úzkosti v hloubi si dřímá,
jako zima bez sněhu...
O něm bezradně snívá,
při tom dálkovém běhu...

Skončila kapitola,
po léta dlouhá...
Těď je ztracena,
chtěla být černá...

Bez vyrovnané duše,
nelze najít správný směr...
Kam příště půjde??
Až bude rozhodnout se smět...

Bude to dlouhé cesta,
neví kudy se dát...
Pomůže jí hvězda?
Nebo nechce se znát?

Ticho

3. března 2009 v 22:47 | L. |  Moje...
Nejprve to měla být zpověď... Poté autobiografie a nakonec z toho vylezla divadelní hra... Teda jen její kousek... Taková slátaninka...




Ticho a tma...
V sále se zhasla světla a divadlo začíná. Opona pomalu stoupá.
Ale přesto je stále všude tma. Jen malá světýlka u východů tu tmu ruší...
Na jevišti se objevuje postava. Osvítí jí malý pramínek světla. Tak můžeme rozeznat, že je to žena.
Má na sobě bílé šaty, ale na těch šatech není něco v pořádku. Jsou od krve a špíny. Žena má sklopenou hlavu a černé vlasy jí přetékají přes obličej.
V sále je naprosté ticho. Nikdo se ani nepohne a nikdo snad ani údivem nedýchá.
"Proč zase já???" Rozkřičí se z plných plic žena na jevišti a diváky přímo uzemní do sedaček.
Poté přejde k levé straně pódia a sesune se k zemi. Obličej kryje dlaněmi, ale nepláče ba ani nevzlyká. Jen tak sedí.
Nikdo z přítomných netuší, co si myslí. Nikdo ani nemůže. Neřekne to a nikdy se nesvěří. Alespoň ne těm, kteří by jí mohli pomoci. Sedí tam. Z reproduktorů se line zvuk burácejícího větru, jakoby seděla venku na cimbuří.
Opravdu tomu tak je. Reflektor osvětlí i okolní část pódia kde je vytvořeno z kulis cimbuří.
Vrznou staré těžké dveře a na scéně se zprava objeví nějaký mladík.
Mladík není žádný hezoun. Normální chlapská tvář, pokrytá vousem a rámována dlouhými vlasy.
"Pojďte dovnitř má paní" řekne tiše, konejšivě a natáhne k ženě ruku.
Ale ta se z nenadání zvedne, napřímí a opět nečekaně zakřičí: "Nechte mě už k sakru všichni na pokoji!! Co si o sobě myslíte?? Že mi můžete řídit život?? Stále mě musíte před něčím chránit?? Běžte všichni pryč!!" Hlas se jí při poslední větě zlomí, podívá se k nebi a tak můžeme vidět její smrtelně bílou tvář a zářivě zelené oči...